1. Věřit svému snu

4. srpna 2010 v 13:43 | © SweetyMole |  Backstreet Boys
VĚŘIT SVÉMU SNU

Lou Pearlman má jedno heslo, které shrnuje celou jeho životní filozofii: Když o tom můžeš snít, můžeš to i dokázat.
    S takovým názorem přistupoval ke všemu už od chlapeckých let. Kdykoli toužil něco udělat, svou cestu si našel, navzdory všem překážkám, rizikům či pochybám. Tato neochvějná víra v sebe sama mu pomohla k cestě od pokorných začátků až k postavení, jež mu jako hlavě mezinárodního obchodního kolosu zajišťuje milionové příjmy.
    Ale co je důležitější, Louova zarputilost pomohla ukovat osud pěti mladých chlapců a změnit jejich nejodvážnější sny o slávě v oslňující realitu - Backstreet Boys.
    Všechno začalo každodenními úvahami v létě 1989, kdy Lou sedával v luxusním bytě svého bratrance s výhledem na newyorský Central Park. Jeho bratranec není obyčejný člověk. Jmenuje se Art Garfunkel, polovina legendárního dua Simon and Garfunkel, které mělo v šedesátých a sedmdesátých letech mnoho hitů, jako například proslulý Bridge Over Troubled Water. Artova matka a Louův otec byli sourozenci a jejich rodiny si byli vždy blízké.
    Lou je o dvanáct let mladší než Art a jako mladík s nadšením sledoval, jak se z jeho bratrance stává hudební symbol. Blízkost úspěchu a uznání, jež se Artovi dostalo, zapálilo v Louovi hlubokou vášeň k hudbě a vzrušujícímu světu rock-and-rollu, která už nikdy nepohasla.

    Sám zkoušel své štěstí jako kytarista poměrně úspěšné skupiny Flyer, která v sedmdesátých letech předskakovala například Barrymu Whiteovi nebo Kool and the Gang. Byl producentem i skladatelem, ale svých snů jít ve šlépějích svého slavného bratrance se vzdal poté, co poznal, že tato cesta těžko zaplatí jeho účty. Našel si normální práci a zaměřil se na sféru, pro kterou prokazoval značné nadání - obchod. A to se vyplatilo. Lou oplýval výjimečným talentem udělat z prostého nápadu obdivuhodný úspěch. Za patnáct let se z vysokoškoláka bez halíře na kontě stal opravdový boháč.
    Ale navzdory všem penězům a úspěchu neztratil Lou nikdy zájem o hudbu. A tak není divu, že ten večer před osmi lety, když Art začal mluvit o současné hudební scéně, poslouchal Lou velmi pozorně. Art byl tehdy unesen úspěchem New Kids on the Block, kteří nahrávali pro stejnou společnost jako on - Columbia. Hysterie kolem New Kids, připomněla Artovi nadšení, jež zavládlo kolem Beatles v šedesátých a Osmonds v sedmdesátých letech, stejně jako události z jeho vlastní hudební kariéry. Přicházejí snad tyto famózní hudební úspěchy pravidelně v cyklech?
    Louova mysl se jako mysl pravého člověka úspěchu vždy vrací k dobrým myšlenkám, přemítá o nich znovu a znovu a snaží se zaměřit na příští velkou věc. Jeho šestý smysl začal už během té konverzace s Artem míchat osudovou kaši a ještě dlouho poté, co změnili téma hovoru, i potí, co už odkráčel z Artova bytu do ztemnělých newyorských ulic, byl jeho mozek přeplněn možnostmi, příležitostmi a nápady. Semeno, jež mělo vyrůst v Backstreet Boys, bylo zaseto,

I když už Lou slyšel o New Kids, neboť pro ně jeho letecká společnost zajišťovala soukromá letadla pro dopravu při turné, nepřemýšlel o nich nikdy jinak než jako o dalších z tuctů jeho hvězdných klientů. Teď ho ale zajímali a byl rozhodnut zjistit o celém tom humbuku něco víc. O pár měsíců později už stál mezi tisíci křičících děvčat v aréně Nassau Coliseum v New Yorku a jeho otázky byly zodpovězeny. Vyrazilo mu to dech.
    Bylo mu 35 a jako bolavý palec postával mezi hordami nadšených teenagerů. Ale to mu nevadilo. Stejně jako oni byl fascinován charismatem a energie Donnieho Wahlberga a spol. a nadšením, které vyvolávali u obecenstva. New Kids nebyli známí jako geniální skladatelé nebo výjimeční zpěváci, ale bez jakékoli pochybnosti byli skvělými showmany. Křičící a omdlévající dívky museli pořadatelé vynášet ven. Taková panovala na koncertě atmosféra. A Lou si vychutnával každou její vteřinu.
    Když tu noc odcházel z koncertu, v uších mu bzučelo a v jeho mysli se proháněly myšlenky jako závodní auta. New Kids nebyli jen úžasný koncertní zážitek, ale byl to také multimilionový byznys, operující však v zábavných a vzrušujících vodách hudebního průmyslu. Byla to ideální příležitost pro stárnoucího rockera s mladým srdcem a zkušeným podnikatelským mozkem. Jeho srdce vždy patřilo hudbě, ale hlava obchodu. Nemohl si pomoci. Nebylo by skvělé mít vlastní hudební skupinu?
    A pak tam byl ještě další, svíravější pocit, který Loua motivoval začít budovat to, co dnes známe jako Backstreet Boys: toužil mít rodinu. Byl totiž jedináček a po smrti svých rodičů se začínal cítit na světě velmi osamělý. Jeho otec Herman - nebo Hy, jak ho všichni znali - zemřel v roce 1982 a jeho matka Reenie zamřela právě na Den matek v roce 1988. jejich ztráta v něm zanechala velmi bolavou ránu, jež byla umocněna tím, že sám rodinu neměl, a jeho šance na to, že by se mohl usadit, byla pramalá. Měl za sebou dva vážné vztahy, ale z mnoha důvodů, zvláště pak pro jeho pracovní vytížení, se ani jeden z nich nakonec nezdařil. Když měl Lou spoustu dobrých přátel a jakousi rodinu tvořili i jeho kolegové v práci, stále to nebylo ono. Cítil, že by stvoření mladí skupiny a podpoření snů jejích členů mohlo usnadnit jeho stesk po vlastních dětech.
    Zbývalo ještě dva a půl roku, než začal Lou hledat konkrétní členy a příští mladické senzace, ale tato myšlenka mu neustále tanula na mysli. Nepřetržitě také sledoval osudy New Kids on the Block a zařídil, aby mu byla kopie jejich platinové desky Hangin' Tough poslána přímo z Columbie. Typicky vychytrale si ji sám nekoupil.
    Krátce poté, co se přestěhoval z New Yorku na Floridu (v roce 1991), zhlédl další koncert v Orgando Arena, a tentokrát odcházel z koncertu pevně rozhodnutý. Blízkým přátelům i některým svým kolegům se zmínil o tom, co chce udělat, ale reakce byla většinou stejná: "Ty jsi se zbláznil!"
    "Byl jsem úplně uchvácený New Kids," říká Lou. "Skutečně jsem na ně myslel od té doby, co se o nich Art přede mnou zmínil, a nemohl jsem je dostat z hlavy. Líbila se mi jejich energie a byl jsem doslova fascinován tím, kolik mladých lidí přitahují - bylo to skoro jako kult."


Ale Lou měl svůj sen, a byl rozhodnut ho uskutečnit. Stálo to dlouhé čtyři roky, nejistou investici více než milionu dolarů a nezměrné úsilí pěti chlapců, než se vůbec začalo něco dít. K tomu, abyste mohli porozumět tomu, proč se Lou nikdy nevzdal, navzdory mnoha zklamáním, a proč jsou mu dnes Backstreet Boys Tolik vděční, je důležité vědět o tomto šestém členu skupiny, kterému chlapci říkají Big Poppa, něco víc.

Louis J. Pearlman se narodil 19 června 1954 a většinu svého dětství strávil ve Flushingu, předměstí Queensu, vzdálenému asi 20 mil od manhattanských mrakodrapů. Pearlmanovi nebyli bohatá rodina. Otec měl zavedenou prádelnu v Brooklynu, která se v rodině předávala z otce na syna, ale jednou během nepokojů vyhořela a nebyla krytá pojistkou. Hy začal znovu od nuly a stal se řidičem u jiné prádelny. Dělal co mohl, ale peněz nebylo nikdy dost, a tak musela Reenie ještě něco přivydělávat prací v místní škole.
    Vždycky měli co jíst, ale žádný luxus to také nebyl. Lou nemusel strádat, ale chtěl-li si něco koupit pro sebe, musel si na to vydělat. To vedlo k jeho prvním obchodnickým pokusům. Bylo typicky horké newyorské léto a Lou přišel na nápad, že bude vyrábět limonádu a prodávat ji známým a sousedům. Byl si jistý, že může prodat spoustu galonů svého domácího drinku. Vypočítal si, že sklenice limonády připraví tak za dva centy, prodá za pět, a peníze se jen pohrnou. No, pravdu měl jen z půlky.
    Limonáda se opravdu prodávala velmi dobře a jeho kapsy se plnily drobnými, ale bublina jeho limonádového nápadu splaskla na konci dne když si spočítal všechny peníze a zjistil, že prodělal. Byl rozladěný a zmatený, jak mohl prodělat, když se tak snažil? Brzy tu záhadu rozluštil. Uvědomil si totiž, že svůj výdělek propil. Bylo tak horko, a tak se rád se svými zákazníky taky napil. Nakonec mu nezbylo ani tolik, kolik utratil za všechny ingredience. Porozuměl tak rozdílu mezi tržbou a výdělkem, a i když to byla trochu hořká lekce, byla to také lekce, na kterou nikdy nezapomněl.
    Jeho další obchodní pokus byl už daleko úspěšnější. Začal roznášet noviny, a když mu brzy docházely síly, dostal skvělý nápad: Proč by nemohl zaplatit nějakému dalšímu chlapci, který noviny roznese za něj, a strhnout si pro sebe z jeho platu? Vydělal tak, aniž by musel roznést jedny noviny. Byla to výborná myšlenka a zanedlouho byl už Lou odpovědný za roznášku v celém okolí. Zaměstnával několik chlapců a také jim rozděloval peníze. Byl tak úspěšný, že se spojil s místním pekařem, a přidal tak k roznášce novin ještě donášku čerstvého pečiva. Bylo jasné, že tento mladý chlapec má obchod v krvi.
    Zásadní moment, jenž přivedl Loua na cestu boháčů, nastal v jeho 21 letech, když studoval na obchodní škole v Queensu Collage. Přivydělával si tehdy jako člen pozemní služby Teterborouského letiště. Jako součást svých školních povinností měl za úkol vymyslet nový podnikatelský plán hodící se specificky pro New York, detailně ho popsat a analyzovat jeho pružnost a schopnost výdělku. Při práci na letišti si Lou všiml, jak jsou ředitelé společností, kteří přilétali na letiště v soukromých letadlech, přepravováni na Manhattan dlouhými limuzínami, a čelí tak nekonečným zácpám mezi letištěm a centrem New Yorku. Nemohl pochopit, proč nepoužívají helikoptéry, což by zabralo jen zlomek času, který strávili na cestě. Svěřil se se svým nápadem kolegům v práci, kteří ho však bryskně odbyli. "Kdyby to byl dobrý nápad, někdo už by to přece provozoval." Ale Lou se nenechal tak snadno odradit, vypracoval podrobný plán projektu, který jeho třídní profesor ocenil. Nejen že mu dal nejlepší známku, ale byl si také jistý, že tento nápad může uspět i v praxi.
    Lou dokončil studia, získal odborný titul a potom se zaměřil na skutečné vydělávání peněz. Přesvědčil několik lidí, mezi nimi dva ze svých učitelů a také strýčka Jacka Garfunkela, aby investovali do jeho helikoptérového projektu. Dotáhl to nejenom k prvnímu startu, ale rok nato dosáhl už milionového obratu a seznam klientů byl plný zvučných jmen. Ale lou nepřestával svůj velký nápad dále zlepšovat a další skvělé myšlenky se jen rojily. Přepravoval například šeky na velké sumy peněz z mezinárodního letiště přímo do Federál Reserve Bank na Wall Street. Taková rychlá doprava zajišťovala bance hodnotný denní úrok a Louově firmě značné peníze.
    Nakonec Lou svůj helikoptérový byznys prodal aby mohl založit Trans Continental Airlines, kterýžto podnik poskytoval například leasing soukromých letadel, ale i jiné komerční služby, jako nákladní přepravu nebo turistické lety do Las Pegas. Ve svých 28 letech byl Lou multimilionářem a koupil si první ze svých tří Rolls Royců. Jeho letecká společnost se rozrostla do mnoha poboček a zasáhla i později velmi významnou sféru - vzducholodě, stroje, jež Loua fascinovaly už jako malého chlapce. Jeho zázračná schopnost nacházet mezery znovu zaúřadovala, když začal své vzducholodě pronajímat pro reklamní účely. Bylo to geniální. Za chvíli už vedl jednu z největších světových společností zabývajících se vzducholoděmi a jeho klienty byly McDonald's Budweiser, i třeba rocková skupina Pink Floyd nebo různé televizní společnosti. Vzducholodě se staly páteří celé společnosti, která v roce 1984 uvedla své akcie na burze a za pár let profitovala už 20 milionů liber.
    Limonádový obchodník byl teď už daleko za svými sny, ale Louova chuť na změny stále neuvadala. Naštěstí pro pět mladých chlapců se teď rozhodl zkusit své štěstí v oblasti hudebního byznysu.

Lou hodlal napodobil přístup producenta Maurice Starra, který vyzvedl pět obyčejných kluků z ulic Bostonu a přeměnil je v senzační New Kids on the Block. Nebyla to však úplně stejná cesta, kterou se chtěl dát Lou. Za prvé chtěl kapelu utvořit z výrazných hlasů. New Kids byli za svá hlasová omezení často ostře kritizováni, a tak Lou určil talent za naprostou prioritu. Domníval se, že jen takový přístup zajistí dlouhodobější úspěch. A za druhé chtěl své budoucí hvězdy hledat v zemi slunce, na Floridě.
    Usadil se v Organdu, pulzujícím východoamerickém centru turismu a zábavy, které se zdálo naprosto ideální pro nalezení pěti talentovaných chlapců. Orgando se již pyšnilo Disney Worldem a díky místním studiím Universal a MGM se rychle stávalo druhým americkým Hollywoodem. Město disponovalo obrovským potencionálem mladých herců a zpěváků a také divadelní školy byly doslova přeplněny talenty. Vše, co Lou potřeboval, bylo štěstí.
    Vůbec první, koho kontaktoval, byla Gloria Sidolu, žena jeho starého přítele Franka, který pro něj teď pracoval. Gloria byla zpěvačka s letitou zkušeností z hudebních studií. V osmdesátých letech byla členkou dívčí skupiny, která se těšila z několika úspěšných hitparádových singlů, a po rozpadu zajistila Glorii sólovou smlouvu s RCA. Bohužel se všechno nevydařilo, ale Gloria stejně pokračovala jako úspěšná vokalistka, spolupracující s množstvím velkých americký hvězd. Prošla nebem i peklem hudebního průmyslu a její zkušenost považoval Lou za nepostradatelnou. Navíc Gloria pracovala jako herečka u Universal Studios a také vyučovala drama v divadle Civic Theatre od Central Florida. Velice dobře se orientovala v celé orlandské scéně, a tak ji lou v červnu 1992 požádal, aby mu asistovala při výběru jeho nových talentů. Gloria byla nabídkou potěšena a okamžitě výzvu přijala.
    Jejím prvním krokem bylo uveřejnění nabídek v místních novinách Sentinel a Florida Blue Sheet: Mladí zpěváci. Producent hledá mladé zpěváky ve věku 16-19 let pro vokálně taneční skupinu typu New Kids. Fotografii a životopis zasílejte…
Gloria si na ty první dny moc dobře vzpomíná.

"Potom, co mi Lou zavolal, jsem asi měsíc hledala, než jsme vůbec přistoupili k prvnímu konkurzu. Dala jsem inzeráty a vývěsky do všech vysokých a uměleckých škol okolo Organda. Sama jsem je vyvěšovala, a dokonce jsem dávala lístky za stěrače aut a do výloh obchodů. Snažila jsem se, aby se o našem projektu začalo mluvit. I když jsme rozhlásili, že hledáme zájemce o nové New Kids, bylo nám jasné, že nechceme vytvořit nějakou kopii. Ale museli jsme výběr trochu zúžit, aby lidem bylo jasné, o co nám jde.
    Začala jsem chodit po všech možných divadelních představeních a vystoupeních. Sedávala jsem v poslední řadě, pečlivě jsem sledovala všechny aktéry a postupně jsem oslovovala ty, které jsem si přála vidět na našem konkurzu. Zahlédla jsem několik vhodných talentů a také odezva na naše inzeráty byla veliká. A tak jsme během června začali s Louem pořádat v jeho domě první konkurzy.
    Zatímco aktéři zpívali a tančili, Lou je pečlivě sledoval a já je natáčela na videokameru. Chtěli jsme jen ty nejlepší - co dobře vypadají, zpívají i tančí. Ale především jsme chtěli chlapce s dobrou povahou, se smyslem pro kolektiv, a ne nějaké nabubřelé nafoukance. Konkursy jich absolvovala spousta, ale stále jsme nemohli najít ty pravé.
    Nevzdávala jsem se a začala jsem pátrat v archivech Civic Theater, kde byly tisíce fotografií mladých herců a umělců. Nakonec jsem jich vybrala asi dvanáct, ale dva z nich nad všechny ostatní skutečně vyzařovali. Vypadli skvěle a měli Spoustu zkušeností.

Jedním z těch, které Gloria tehdy vybrala, byl Alexander James McLeana a tím druhým byl Tony Donetti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama