2. Lhář Dopey

5. srpna 2010 v 13:46 | © SweetyMole |  Backstreet Boys
LHÁŘ DOPEY

Byla sobota 1. srpna a Alex či AJ, jak ho dnes známe, byl první na Gloriině seznamu. Byl pozván na 12.30 a následovat ho měl Tony Donetti ve 2.30. z promo-fotek bylo jasné, že jsou oba tmaví, hezcí, a navíc mají už nespočet zkušeností jako zpěváci, tanečníci a herci. Gloria i Lou měli jasné tušení, že tito dva by mohli být ti praví. A to se potvrdilo.
    AJ přišel se svou matkou Denise, která svého syna doprovázela ke všem konkurzům. Oba už slyšeli o Lou Pearlmanovi, o jeho bohatství, letecké společnosti, a když odbočili na hlavní cestu k jeho krásnému domu, bylo jim jasné, že žádná z historek o jeho úspěchu nebyla přehnaná. I když ne příliš nápadný, je to přece jenom dům se čtyřmi ložnicemi a taktéž dva Rolls Royců a dlouhá limuzína před domem o něčem svědčí. (Louův třetí rolls je vždy v New Yorku v jeho dalším domě.) Alexovi a Denise bylo záhy jasné, že jestliže tenhle člověk chce založit skupinu, rozhodně má na to peníze.

    Další důkaz Louova bohatství mohli oba vidět i uvnitř domu. Ve skleněné vitríně jednoho z pokojů se nachází jeden ze čtyř originálů C3PO, zlatého robota z legendárního filmu Hvězdné války; v další helma ztělesnění zla Dartha Vadera a v obrovské vchodové hale jeden z originálů modelu vesmírné lodi Enterprise z filmů Star Trek. To jsou všechno velmi drahé, ale také vzácné symboly a kromě peněz ukazují také to, že když se Lou Pearlman pro něco nadchne, nikdy nezůstane na půl cesty. Vždy požaduje za své peníze to nejlepší. A když to získá, dá tomu nejlepší péči. A to bude platit i o Backstreet Boys.
    AJ a Denise byli Louem úplně okouzleni. Připadal jim spíš jako nějaký hodný strýček než jako boss mamutí společnosti a AJ jím byl příjemně překvapen. "Očekával jsem nějakého drsného byznysmena v šatech a v kravatě. Ale Lou byl úplně uvolněný a přátelský. ,Tenhle člověk je úplně v pohodě,' říkal jsem si. Okamžitě jsem si ho zamiloval a taky mi bylo jasné, že to s tou skupinou myslí vážně."
    AJ musel zazpívat jednu z těchto tří písní od New Kids: I'll Be Loving You Forever, Didn't I Blow Your Mind anebo Please Don't Go Girl. Píseň byla vybrána náhodně a zpěv byl doprovázen playbackem z kazety. Zatímco AJ zpíval, Gloria ho natáčela na video a Lou a Denise dělali pozorné publikum. Pak ho požádali, aby zatančil libovolným stylem na hudbu podle svého výběru. Na pohled byl tehdy AJ jen hudebný čtrnáctiletý hošík, ale jeho vystupování bylo obdivuhodné. Měl živou náturu, sebevědomí mladého muže a vždy, když začal zpívat nebo tančit, jako by ožil. Měl vrozený rytmus v těle a jeho talent byl ještě umocněný lety taneční praxe. Také měl výrazný hlas, který sliboval, že by se mohl vyvinout do plného barytonu. A k tomu všemu ještě na někoho tak mladého neuvěřitelně vyvinutý pódiový projev. Jednoduše řečeno - pro hudební skupinu byl jako stvořený.
    To. Co tehdy poznali Lou a Glorie, by však nepřekvapilo nikoho z jeho okolí, zvláště ne jeho matku.

Denise McLeanové věděla už dávno, že její jediný syn úplně saje pozornost okolí. AJ se narodil 9. ledna 1978 a už jako batole vypadal jako energický a zábavný malý showman, který se potácel kolem a bavil své přátele a celou svou rodinu. Vždy byl nejradši středem pozornosti. Jak rostl, zpíval prostě každému, kdo byl ochoten ho poslouchat, a ukazoval skvělý talent pro napodobování lidí jak ze svého okolí, tak třeba těch které viděl v televizi. AJ přiznává, že byly i časy, kdy byl neúnosně protivný. Pramenilo to z toho, jak těžce nesl rozchod svých rodičů. Bylo mu pouze pět let, když jeho otec Robert odešel, a na matce zůstala celá ta tíha chlapcovy výchovy.
    Jen díky stálé pomoci svých rodičů si mohla Denise dovolit pracovat, a zajistit tak pro syna pohodlný a bezpečný domov. Bydleli tehdy v novém domku v Boyton Beach, malém pobřežním městě blízko West Palm Beach asi 70 mil od Miami. Bylo to krásné místo pro dětství a AJ si to své užíval. I když vyrůstal v láskyplném prostředí, přiznává, že mu rozchod rodičů způsobil dlouhotrvající trauma a že se dlouho nemohl vyrovnat s nepřítomností svého otce.

" Otec nikdy nebyl nablízku a to bylo pro mne velmi těžké. Nikdy ani nenapsal, ani na mě narozeniny. Všude kolem jsem viděl jiné děti, jak hrají basketbal nebo baseball se svými otci, jen já ne.
    Nikdy jsme o mém otci doma nemluvili, takže jsem vlastně dlouho nevěděl, proč nás opustil. Myslím, že jedním z důvodů, proč jsem vyžadoval tolik pozornosti, bylo právě to, že jsem tak moc postrádal otce. A protože tam nebyl, snažil jsem se získat pozornost kohokoli jiného. Ale otce to nenahradilo. Měl jsem skvělé dětství. Máma i děda s babičkou byli vždy fantastičtí a za všechno, co jsem dokázal, vděčím právě jim. Vždy mě ve všem podporovali a dávali mi pocítit bezpečí, které jsem tak potřeboval. Kdo ví, jaký by byl můj život, kdyby nebylo jich."

Ironicky to byla právě absence otce, co předurčilo jeho hvězdnou budoucnost. Denise byla vždy velkým fanouškem herectví a kultury vůbec, a když objevila podobné nadání u svého syna, rozhodla se ho bezpodmínečně podpořit. A když jednou uviděla v novinách inzerát hledající děti pro módní přehlídku obchodního domu Boca Raton, neváhala a chlapce přihlásila. I když byl AJ tak mladý (bylo mu teprve sedm), práci dostal a na molu (nebo na runwayi, jak se říká v Americe) vystupoval jako přirozenost sama. Byly to jeho první kroky na cestě ke hvězdné kariéře.
    A AJ si na ty první nesmělé krůčky pamatuje dobře.

"Máma si všimla, k čemu jsem. Věděla, že k sobě prostě musím strhávat pozornost a že udělám cokoliv, abych ji získal. Neustále jsem mluvil a dědu s babičkou přiváděl k šílenství. Když už je prý brněly uši, že už mě dál nemohli poslouchat, já jsem stejně tancoval a poskakoval kolem, jen abych upoutal jejich pozornost. Když jsem byl malý, můj bratranec a já jsme vždycky napodobovali všechno, co jsme jen viděli v televizi. Byl jsem šťastný, když se na mě někdo díval a smál se.
    Ta módní přehlídka byla první opravdová show a mně se moc líbila. Každý očekával, že budu asi moc nervózní, protože všechny děti byly o pár let starší, ale mně tohle vůbec nevadilo. Převlékal jsem se tehdy vzadu ve stejné místnosti jako dospělé modelky. To bylo něco pro mě - sedm let a všechny ty krásné vysoké slečny se už přede mnou svlékaly. Byl jsem ve svém živlu. Všichni si mysleli, že jsem roztomilý, a hýčkali si mě."

V hledišti byla pak i jiná žena. Která si myslela, že je AJ roztomilý. Líbil se jí jeho drzý úsměv a byla ohromena jeho sebevědomím. Jmenovala se Nona Lloydová a velmi dobře uměla rozpoznat, má-li dítě přirozené herecké nadání. Byla totiž režisérkou místního dětského hudebního divadla a producentkou divadla Royal Palm Dinner Theater v Delray, městě jen o pár mil dál od pobřeží. Nona měla vždy oči otevřené co se týče nových talentů, a teď právě hledala malé hochy pro role skřítků ve hře Snow White. Představení mělo probíhat o sobotách a nedělích po dobu jednoho měsíce, ale ona stále nemohla najít žádné vhodné chlapce. AJ jí však hned připadal ideální.

"Nona promluvila s mojí mámou a já jsem pak dělal konkurz v jejím divadle. Líbil jsem se jí, ale zároveň si nebyla jistá, jestli zvládnu mluvenou roli. Neměl jsem tehdy žádné herecké zkušenosti, ale ona věřila, že budu dobrý alespoň jako Dopey, protože ten ve hře neřekne ani jedno slovo. Byla to pro mne velká příležitost.
    Před premiérou jsem byl velmi nervózní. Naučil jsem se do jedné scény trochu znakové řeči, ale ve skutečnosti jsem nevěděl, co ,říkám'. Měl jsem být komická postava a každého jsem měl rozesmát. Nemohl jsem uvěřit té reakci. Všechno to pro mne bylo tak nové. Byl jsem sám sebou, a ono to fungovalo. Nemyslím to nijak zle, ale bylo to moje představení a já jsem byl z toho opravdu šťastný.
    Když představení skončilo, poprvé jsem ochutnal chuť slávy. Chodila za mnou spousta dětí, které mě žádaly o autogram, nemohl jsem tomu uvěřit, ale bylo to skvělé. Podepisoval jsem se jim celým jménem - Alexander James McLeana. To bylo super. Vůbec jsem měl to představení moc rád a rád na něj vzpomínám. Pamatuji si, že se mi líbila představitelka Sněhové královny. Musela být tak o deset let starší, ale stejně si ji dodnes pamatuji."

Mládež v publiku AJ milovala a také Doc Peterson, manažer divadla a člověk, na nějž AJ vzpomíná jako na "velkého šéfa", jím byl doslova nadšený. Doc měl na starosti všechna představení divadla, a tak okamžitě po skončení Snow White našel pro AJ další roli. A tentokrát už mluvenou.
    Byl to začátek jeho dlouhé a úspěšné kariéry v dětském divadle, kde se AJ představil celkem v 27 rolích. Tak jak rostlo jeho sebevědomí a schopnosti, vypracovával se postupně od menších až po ty úplně hlavní role. Miloval ten pocit, když tisíc i více lidí sleduje každý jeho pohyb, a pomalu začínal uvažovat o své budoucnosti v zábavním průmyslu. I jeho matka sledovala rozvoj jeho talentu s velkým potěšením a sehnala mu soukromé lekce na klavír a zpěv. Současně s tím se AJ začínal zajímat také o tanec velmi intenzivně a získal stipendium v Boca Raton Dance Studio. Tam se mu dostalo odborného vedení ve všech formách tance, od baletu přes jazz až ke stepu. To vše se ukázalo být skvělou průpravou pro jeho budoucnost.
    "Tanec, to bylo moje," říká AJ. "Chtěl jsem být především tanečníkem, spíš než hercem nebo zpěvákem. Při tanci jsem se cítil opravdu svobodný. Hrál jsem, tančil a zpíval celé své dětství. Pořád jsem měl co dělat a moje matka mě vždy uměla podržet nebo mi pomoct. Vždycky mě donutila se na konkurz připravit."
    I při své náročné kariéře musel AJ stíhat školu. I když měl zajištěny soukromé lekce pro případ, že by nemohl přijít do školy kvůli zkouškám nové hry, v době, kdy nehrál, připravoval se AJ do školy jako všichni ostatní. Kromě toho dělal normální věci jako každý jiný chlapec v jeho věku. Chodil se svými kamarády na pláž nebo se jen tak poflakoval v ulicích, jezdili na kolech, hráli si s auty na vysílačku a jedli a povídali si v McDonald's. bohužel měl AJ také nějaké potíže s chlapci, kteří nebyli jeho přáteli.

"Hodně kluků si ze mě dělalo legraci. Říkali třeba: ,Co ty jsi zač? Proč nehraješ basket jako my všichni?' Snažil jsem se na to nemyslet, ale rozčilovalo mě to. Upřímně si myslím, že většinou to byla jejich žárlivost, protože nedokázali to, co já, a nemohli se vyrovnat s tím, jaké pozornosti se mi dostávalo. Také jsem sportoval, ale jen se svými blízkými kamarády. Neměl jsem otce, jenž by mě povzbuzoval, a tak jsem si nebyl ve sportu moc jistý. Místo toho tu byla máma, jež říkala: 'AJ, dělej, musíš na hodinu zpěvu.' A ty, s kterými jsem moc nevycházel, z toho měli samozřejmě legraci, když slyšeli, že chodím na zpěv.
     Jako školák jsem byl asi trochu divný. Byl jsem jiný. Všichni nosili učebnice v batůžkách, takže já, abych se lišil, jsem musel mít kufřík. A svačinu v papírovém pytlíku. Nevím, proč jsem se snažil vypadat jako nějaký malý byznysmen. Chvíli jsem nosil dokonce brýle, když jsem viděl perfektně, ale myslel jsem si, že v nich vypadám dobře. Myslím, že jsem byl vždycky trochu potrhlý."

Byl tu i jiný důvod, proč si AJ tak zamiloval hraní. Zvykl si totiž lhát. Byl to zřejmě jen další způsob, jak přitáhnout pozornost, ale tento jeho zlozvyk velmi rozčiloval nejen jeho matku, ale i kamarády a přátelé. Dokonce ho to stálo jeho první lásku.

"vždycky jsem byl vášnivý vypravěč a to mi přinášelo také velké problémy. Omlouval jsem to svou nadměrnou představivostí, která se potřebuje vyjádřit, ale pravda byla, že jsem lhář. Přeháněl jsem a přeháněl, jen abych byl středem pozornosti.
     Tak dlouho jsem přeháněl pravdu, až už z ní vždy byla jen obyčejná lež. Máma nebo babička s dědou si mě vždy vyslechli a pak řekli: 'No, a teď nám pověz, co se stalo doopravdy.' A já, místo toho abych to vzdal, jsem si začal vymýšlet ještě víc, jen abych udělal svou historku věrohodnější. Nemohl jsem s tím přestat. Nechtěl jsem lhát, jen jsem vždy popustil uzdu své fantazii. Moje první holka mě nechala jen proto, že jsem si pořád strašně vymýšlel. Bolelo to, ale měla pravdu."

Navzdory svému vymýšlení a přehánění si AJ nemohl nikdy na nedostatek zájmu dívek stěžovat. Na rozdíl od těch vášnivých sportovců se dívkám jeho pěvecké a taneční schopnosti líbily a v jeho školních dnech nebylo jednoho, kdy by nebyl (i když tak nevinně) zamilován. Ale ani ty nejhezčí dívky ze školy se nemohly srovnávat s tou, která uchvátila jeho srdce, když mu bylo jedenáct: s Paulou Abdulovou. Její singl z roku 1989 Opposites Attract v něm zapálil oheň, jenž nikdy nevyhasl. AJ sledoval světovou premiéru jejího nového klipu, a rázem se zamiloval. "Vím, co to je, být fanoušek. Roky jsem byl úplně blázen do Pauly Abdulové, a pořád jsem! Chtěl jsem si jí vzít od prvního okamžiku. Když jsem viděl ten klip, považoval jsem ho za to vůbec nejlepší, co jsem v životě viděl. Nemohl jsem z ní spustit oči. To, jak se pohybovala, mně dávalo novou sílu pro mé taneční pokusy."

Když bylo AJ dvanáct, přestěhovali se s mámou asi 300 mil na sever do Kissimmee, města jižně od Organda. Pro všestranně talentovaného AJ bylo nezbytné, aby byl blízko centra kultury, kde bylo bezpočet pracovních příležitostí u divadla, televize i filmu. A když se chce mladý člověk prosadit v show byznysu, musí být tam, kde je práce. Stejně jako Denise i AJ přesvědčený, že musí rozvinout svůj talent na maximum. Sehnali si agenta a brzy se zapojili do koloběhu konkurzů po celém městě. Denise nebo babička sloužily jako osobní šoféři. AJ navštěvoval ještě lepší a náročnější kurzy hraní, zpívání a tance.
     Prakticky každý týden byl AJ v nějakém konkurzu a v každém z nich čelil vždy stovkám jiných chlapců, soutěžících o tutéž roli. Znamenalo to spoustu odmítnutí, ale bylo to i dobrá zkušenost druhé strany mince zábavního průmyslu. A přineslo mu to i několik dobrých příležitostí v televizi na kanálech Nickelodeon a Disney Channel nebo třeba práci na televizní reklamě.
     Jeho hlavním zájmem byl však stále tanec a stranou svých profesionálních zájmů si AJ s jedním dalším chlapcem a dvěma dívkami založili taneční skupinu. Jejich rodiče je vozili na různé soutěže po celé Floridě, a když nikdy nevyhráli, tvrdě pracovali na taneční rutině a nakonec to znovu byla nenahraditelná zkušenost.
    Denise a AJ žili teď v celkem slušném bytě moderního bytového komplexu zvaného The Polos a AJ chodil do nedaleké školy Denn John Middle School. Asi by býval byl takovým obyčejným nováčkem odněkud z jiného města, ale netrvalo dlouho a AJ si svým zpěvem vydobyl své místo na slunci i tam.
     Dirk Donahue byl mladý učitel, který právě přišel do této školy jako učitel zpěvu. Byl šokován, v jakém zoufalém stavu je školní pěvecký sbor, a tak jeho prvním úkolem bylo nalézt nové talenty pro pěveckou skupinu, na kterou by škola mohla být pyšná. Rozhodl se uspořádat soutěž, která by mezi studenty odhalila skryté talenty. AJ. kterému bylo třináct, kupodivu zmeškal všechny konkurzy, jež přecházely této soutěži, ale když se o ní se zpožděním dozvěděl, neváhal se o své místo poprat. Byl to den, který si pan Donahue dobře pamatuje.

"Nikdy jsem Alexe
předtím neviděl, ale živě si vybavuji naše první setkání. Přišel za mnou do třídy a ptal se, zda-li by se mohl zúčastnit té soutěže talentů. Konkurzy už tehdy sice skončily, ale když kluk chtěl zpívat, nechal jsem ho. Jen málo kluků zpívá, protože si myslí, že zpívání je pro holky. A tak musíte podporovat každý malý náznak zájmu. Dobře, Alexi, řekl jsem mu. Ukaž mi, co umíš.
     Měl s sebou malý kazetám, a když tam dal kazetu, měl na ní nahranou instrumentální verzi písně, kterou začal zpívat. Bylo to Johnny Be Goode, a úplně mě tím dostal. Měl naučené takové taneční prvky, nic světoborného, ale udělal několik takových obratů a luskal si prsty do rytmu - byl jsem unesen jeho sebevědomím a byl také o mnoho lepší než všichni ostatní, které jsem z konkurzů vybral.
     Na té soutěži byl nakonec úplně nejlepší. Na pódiu z něj vyzařovala jeho osobnost a taková jistota projevu, že to všechny šokovalo. Byl nový a všichni se ptali: Kdo je ten chlapec? Byl prostě suverénní."

AJ byl přijat do sboru pana Donahueho a brzy se z něj stala jeho vůdčí osobnost. Získal také roli námořníka ve hře místního divadla, která se jmenovala South Pacific a ve které hrál také pan Donahue.

     "Přes den jsem Alexe vídal ve škole a večer ještě na zkouškách. Bylo úžasné sledovat, s jakou vytrvalostí pracoval. V mé třídě patřil k nejlepším studentům. Měl skvělý hlas a uměl dát svému zpěvu výraz. Jednoduše uměl prodat to, co mu šlo.
     South Pacific byla hra 'normálního' divadla. Účinkovaly v ní jen dvě děti - dívka, které bylo třináct, a Alex. Pracoval s dvacetiletými herci a vůbec mu to nečinilo nějaké potíže. Ve skutečnosti byl někdy mnohem lepší. Byl bystrý a inteligentní. Navíc v make-upu vypadal starší. Už tehdy jsem si myslel, že by z něj jednou mohla být hvězda. Někteří lidé dokáží dobře hrát, ale nemají takový projev, jako měl on. Byl to velký talent a dokázal zaujmout publikum. No pódiu prostě zářil."

Po Denn John Modele navštěvoval AJ krátce i školu Osceola High. Nějaký čas chodil na lekce sborového zpěvu ke Grugu Carswellovi a svůj vypravěčský talent si vybíjel strašením spolužáků svými duchařskými historkami na Den čarodějnic. Ale jedním z jeho největších triumfů byla soutěž na Jihoamerickém karnevalu, pro kterou si AJ připravil svou sólovou show, která ukazovala všechno, co se do té doby naučil. Ve svých čtrnácti letech zvládl své vystoupení dokonale a vyhrál první cenu i prémii 1000 dolarů. Porazil ten den i další vycházející hvězdu - Tonyho Donettiho.
     Tehdy se tito dva ještě neznali, ale už za pár týdnů po karnevalové soutěži se znovu setkali a Tony mohl svému soupeři pogratulovat. I když byl Tony o pět let starší, měli toho s AJ mnoho společného a dobře spolu bycházeli. Byly to nejen roky hraní, zpívání a tance, ale oba měli také podobný latinskoamerický vzhled a byli obsazováni do stejných rolí. Po mnoho měsíců se střetávali na všechn možných konkurzech a setkáních a postupně se stávali přáteli.
     Nebylo zase takovým překvapením, že síjích obou všimla Gloria Sicoliová, ale byla neuvěřitelná shoda náhod, že Tony, jako jeden z mnoha dalších, jež Gloria vybrala, šel v tom osudném konkurzu v domě Loua Pearlmana na řadu právě po AJ.
     Co však nikdo nevěděl - dokonce ani AJ - bylo, že Tony Donetti je jen umělecké jméno Howieho Dorougha a že tato dvojitá identita ho má málem stát šance na jeho hvězdnou kariéru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama